Hrad Houska

Houska je renesančně přestavěný raně gotický hrad, který leží ve východní části Kokořínských lesů, 47 km severně od Prahy. Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka České republiky. Původní gotický hrad, jehož zdivo je dodnes ve značné míře dochováno ve hmotě renesančně přestavěných budov, postavil v 1. polovině 13. století král Přemysl Otakar II., ale je pravděpodobné, že se stavbou započal již jeho otec Václav I. V písemných pramenech je hrad zmíněn teprve roku 1316, už jako majetek Hynka z Dubé.

Na konci 15. či na počátku 16. století vzniklo s rozvojem dělostřelby mohutné vnější opevnění, díky kterému byl hrad ještě po třicetileté válce hodnocen jako nedobytný. V letech 1584–1590 bylo jádro hradu přestavěno Hrzány z Harasova na renesanční zámek, přičemž mj. vzniklo celé současné vstupní křídlo. Po skončení třicetileté války vydali Habsburkové nařízení zbořit všechny hrady, které by se v případě dalšího válečného konfliktu mohly stát opěrným bodem nepřítele, a Houska byla mezi nimi. Vlastníci panství však dosáhli toho, že roku 1658 byly zbořeny jen čtverhranná raně gotická věž, hradby s ochozy a hospodářské objekty v hradním předpolí a veškerý materiál byl použit na zasypání hradních příkopů. Sice tak nedošlo k původně plánované celkové destrukci hradu, přesto Houska ztratila svůj fortifikační systém.

Roku 1700 koupil Housku Jan Vilém Kounic. Za Kouniců přestala Houska sloužit jako sídlo vrchnosti a byla zde prováděna jen nejnutnější údržba. Teprve až Vincenc Karel Kounic nechal v roce 1823 upravit zámek v novorenesančním slohu. V držení rodu Kouniců zůstala Houska do roku 1897, kdy ji získala princezna z Hohenlohe a po její smrti v roce 1918 zdědila panství hraběnka Eleonora Andrássy. Od ní koupil hrad Housku v roce 1924 ředitel a pozdější prezident Škodových závodů a senátor parlamentu Josef Šimonek, který byl za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do baronského stavu. Po rozsáhlých opravách v letech 1929–1930 byl až do roku 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny.

Hrad byl počátkem devadesátých let 20. století vydán v restituci potomkům Josefa Šimonka, kteří jej postupně opravují a poprvé v dějinách hradu jej zpřístupnili veřejnosti.